Design versus užitné vlastnosti rodinného domu
„Design: … celkové tvarování výrobku, jež v
užitém um. a prům. výtvarnictví vychází… z účelové funkce a směřuje
k estetickému utváření životního prostředí.“
Malá
československá encyklopedie, Academia, 1984
„Design: … celkové
tvarování výrobku, vycházející z účelové funkce a estetického dojmu.“
Slovník cizích slov, Academia, 1998
Je dobré si ujasnit věci hned na začátku.
Mraky konfliktů, mlhy nedorozumění či opary podivení, které tak často halívají
náš každodenní horizont, vznikají někdy z pouhé počáteční nedohody o
smyslu slov a jejich svévolného či významově posunutého použití. Dyzajnem
se dnes myslí kdeco: od kresby na dolní straně snowboardu po způsob sestřihu
ochlupení intimních partií (sic !), od výstřední grafiky na pouzdře mobilního
telefonu po kormutlivé zhovadilosti sprejerských nevychovanců na vagónech
metra. Když sochař a provokatér David Černý před časem natřel smíchovský tank
narůžovo, označil to kterýsi parlamentní politik dokonce za nepřiměřený
dyzajn.
Nuže, nic
z toho design není. Úvodní definice jasně dokládají, že designem
(či designováním) rozumíme harmonizaci užitných vlastností s výtvarnou
podobou, či jinak řečeno funkce výrobku (třeba zábradlí v našem
rodinném domě) s jeho formou. Dobrý design tedy nemůže
pomíjet jedno na úkor druhého. Hloupé slečně nedodá valné přitažlivosti ani
„sebešmrncovnější“ mejkap (i když: jak kdy, že) a naopak – i naprosto skvělý
výrobek dovede jeho výtvarnické zpracování, ba někdy i jen odbytá ambaláž
komerčně zničit. Z toho důvodu si tedy nemohu myslet, že dobrý design
stojí v nějaké opozici k užitným vlastnostem rodinného domu, jak by
mohl implikovat název dnešního článku. A to ani v té nejpřekvapivější či
nejvyhrocenější podobě, ať už si pod tím laskavý čtenář vybaví cokoli.
O zadání p. šéfredaktora se ale
nediskutuje… Už to mám: to, co často stojí proti užitným vlastnostem domu
nebývá design sám o sobě, ale spíše výtvarná či architektonická manýra,
svévole, exhibice, libůstka či výstřednost, která vede k úmyslnému či
bezděčnému přehlížení nutné harmonie funkce a její formy. Spěchám poznamenat,
že architekt může tohohle koření sem tam použít, přijde-li mu výsledná kakofonie
jako žádoucí výsledek, vnášející do architektonické situace třeba prvky
neotřelosti, napětí, zdánlivé nahodilosti, dynamiky, překvapení apod. „Čistá
krása a čistá funkce se totiž mohou stát nesnesitelné a agresívní.
Požírají všechno lidské.“, napsal ve své knize Tržiště estetiky
Dušan Šindelář. Je tu ale třeba třímat otěže pevně v rukou a „nepřepepřit
toho vepře“.
Kde a
s jakými konkrétními projevy takového tvůrčího přístupu se na stavbě
rodinného domku můžeme potkat nejspíše ? Pojďme si popsat alespoň některé,
neboť předem je třeba říci, že snad žádný z prvků, tvořících dům, nelze
z tohoto počtu vyřadit.
Tak třeba okno. Historie
architektury mi někdy připadá jak historie boje o okno – až do 20. století.
Mezi malými okénky románské stavby se zdmi tlustými jak stehna věstonické
Venuše a funkcionalistickým pásovým oknem, které nadšený Le Courbusier popsal
ve svých pěti bodech nové architektury - jedno vítězství za druhým. Okna
dokonaleji osvětlila obytné místnosti včetně bočních stěn, které se staly
reflexními plochami. Funkcionalisté se pyšnili, že „odpadá únava
zrakových nervů, povstávající u tradičních oken ze střídání světlých a tmavých
polí“. Dobrá, tohle nadšení do velké míry chápu, ba sdílím. Když ale bylo
díky oddělení fasády od nosného skeletu budovy dosaženo možného protažení okna
kolem celého domu, zbylo jediné: zrušit poprsník, parapet, prosklít stěnu od
podlahy ke stropu a pustit dovnitř ještě více světla. A kdo viděl na kdysi
slavné fotografii ze 40. let rodinný dům famózního rakouského architekta
Richarda Neutry, žijícího v USA, asi nemůže jen tak zapomenout na další
možnou fázi – prosklenou (alespoň částečně) střechu: krychle s pěti
stěnami ze skla. Uprostřed seděl Neutra se svou manželkou (?), zřejmě zabráni
do diskuse o prolínání vnějšího a vnitřního prostoru: dva varani v teráriu
zoologické zahrady. Výtvarně dokonalý exponát, prvotřídní performance! Užitná
kvalita takového domu je ovšem velmi sporná (ohromná spotřeba energie na
klimatizaci) a pro mnohé by takové prostředí bylo krajně nepříjemné, stresující
či dokonce neslučitelné se životem. (Co všechno musí leckdy architekt vytrpět,
aby vstoupil do dějin oboru..!).
Ještě jednou Dušan Šindelář: „Krajní
funkcionalismus vedl k afunkčnosti, neboť byl v rozporu
s přirozeností. Kde ji nezapomněl vyjadřovat, docílil ovšem výsledků
neobyčejně kladných a pro vývoj architektury důležitých.“ (Tržiště
estetiky, Praha, 1969). A reakce ? Návrat k svislým oknům, dnes někdy
přímo štěrbinovým. Také ovšem další vývoj skleněné krychle: ta se zavěsí kolem
malého betonového jádra, takže prosklené mohou být i velké části podlah. Neutra
měl v krychli alespoň betonovou kóji uprostřed, kde byla ložnice a
sociální zařízení: to dnes už také odpadlo a vana se v některých současných,
zvláště německých realizacích, ocitá přímo „na place“…
Druhá ilustrace: schodiště.
Ergonomická věda (věda, zkoumající interakce mezi člověkem a technickými
systémy) i zdravý rozum a lidská zkušenost dávno disponují jasnými údaji o vhodných
rozměrech a tvarech stupňů i ramen, výšce zábradlí, rozměrech podest, formách
madla, materiálu nášlapných ploch. Jenže schodiště je také výtvarně vzrušující
úloha, často jediný prvek v domě, který je šikmý. Schytává proto nápory
opravdu nelítostné invence architektů. Na překonání dnešní průměrné konstrukční
výšky podlaží potřebuje projektant obvyklých 18 až 20 výškových stupňů. Jsem si
jist, že pro celou řadu lidí penzijního věku to je na jeden zátah výkon
srovnatelný s výstupem šerpy ze základního tábora na vrchol K2
s kyslíkovými bombami, výtiskem ústavy EU a ještě krabicí doutníků pro
svého bruselského sáhiba. Podesta by se hodila, takový mezitábor k nabrání
sil. Totéž si říkám, kdykoli padám ze schodů, kozelce metaje: podesta by se sakra
hodila ! O pár zbytečně zlomených obratlů navíc, jak se architekt rozhodne ji
z výtvarných důvodů vynechat ! Když ale ona přímá diagonála schodišťového
ramene v prostoru vypadá tak neodolatelně, že…
Nedávno si zřídil jeden můj přítel ve
vlastním domě dokonce kovové (nerez + sklo) mlynářské schodiště
s lichoběžníkovými stupni, velmi dyzajnové, jak říká. Myslím, že ho
to časem donutí vynechávat oblíbenou dvojku veltlínku před usnutím: drobné
zakolísání a může skončit nejen jeho pouť do postele, ale pravděpodobně i jeho
pouť pozemská. Schody prý to jsou skvělé, jen na ně vždycky odshora musíte
vkročit nejprve pravou, pak levou – a spletete to věru jen jednou !
Kapitolou, ve které se děj posouvá
opravdu opřekot, je zábradlí.
Logický tvar madla, které je tu přece proto, aby jej člověk mohl uchopit do
dlaně a tak se opřít, jakoby už nezajímal takřka nikoho. Jak provazochodec bez
záchranné sítě si připadá každý, kdo šel po schodišti bez zábradlí. To už
jednoznačně mění domácí papučovou selanku v adrenalinový sport! Je
v tom určitě kus geniality: zábradlí skoro vždycky schodiště esteticky
komplikuje, znesnadňuje, jeden si s ním často neví rady… proto - pryč
s ním ! (Připadá mi to, jako když v 19. stol. někdo poprvé
z příliš těsného a v pase přiléhavého staromódního redingotu šikmo
ustřihl šosy – a byl tu žaket. Schodiště bez „šosů“ je ovšem v kultuře
bydlení jistě větší provokací než žaket v protokolu oblékání).
Nebo taková střecha. Očista
funkce, kterou přinesl Le Corbusier svou plochou střechou, byla podle mého
natolik chtěná, záměrná a vytvářející vlastní výtvarný výraz, že už tak úplně
nejde mluvit o motivaci vlastní potřebou, funkcí, jako spíše o diktát nové
estetiky. Šikmá střecha, sedlová, valbová či pultová, krytá navíc vzájemně se
překrývajícími menšími deskami z nejrůznějších materiálů (pálená keramika,
dřevo, kámen, beton atd.) mi přijde jako logičtější, přirozenější a
v tehdejší materiálové situaci jistě i funkčnější řešení problému deště.
Plochá střecha je v našich klimatických podmínkách pyšnou výzvou
s komplikovanějším a pomalejším odvodem vody i sněhu, šikmá střecha přece
sráží úder deště bokem jak středověký válečník svým štítem sekeru nepřítele. Ne
že bych měl něco proti plochým střechám: jejich užívání v dnešní materiálové
situaci považuji za plně oprávněné a důvodné, jen je nemohu vydávat za formálně
funkčnější řešení problému, jak to desítky let činí (poněkud nepřemýšlivě a
setrvačně) moderní architektura.
Co jsme ještě neomrkli v naší dnešní
procházce ? Třeba nábytkové zařízení a vybavení domácnosti. Tady je
vhodné uvést, že tu obětování funkčnosti, užitných vlastností, může mít dvojí
podobu. První z nich bychom objevili třeba v interiérech barokových,
kdy se zdobilo a dekorovalo kde co tak vehementně, že pod nánosem stylotvorných
vyřezávek a efektních klamů všeho druhu funkce někdy doslova „scházela na
úbytě“: hlava pod parukou nesnesitelně svědila, vaše sousedka páchla a pro
atlanty, kteří nesli stolní desku ve tvaru jednadvacetilisté růže, jste si
nemohl jaksepatří natáhnout nohy. S něčím takovým se ovšem dnes už
nepotkáte, lidé se (většinou) myjí a nohy od stolu hodně zeštíhlely.
Druhý způsob obětování funkčnosti
spočívá v opačném principu, totiž v redukci. Když Michal Brix kdysi
snížil počet nohou u klasické thonetky a vytvořil pozoruhodnou trojnohou židli,
bylo to v přirozeném řádu věci: rovina je dána třemi, nikoli čtyřmi body a
stabilita tří nohou je zaručená i na podkladu velmi nerovném, židle se nemůže
viklat. Vynechání klasického opěradla u křesla, resp. jeho náhrada jakýmsi
kubickým blokem z molitanu, je však už jasnou úlitbou výtvarnické vizi –
na úkor funkce. Totéž mne vždycky napadne nad skleněným jídelním stolem, kde se
dá stolovat jen s akustickými projevy, připomínajícími nádražní bufet.
A ještě jedna zmínka nakonec: kontext
stavby. Snad trochu překvapivé, ale budeme-li prostředí našich domovů
chápat jako svého druhu užitnou vlastnost a kvalitu, pak i tady musíme za
určitých okolností připustit, že nový dům do tohoto prostředí musí respektovat
jeho ducha, i kdyby byl tento duch vytvářen stavbami architektonicky mnohem
pitomějšími než on sám. Tohle zvláště vynikne na malých parcelách dnešních
obytných satelitů: 800 m2 nemůže prostě dát rozumnou příležitost pro
odstup, faktický, měřitelný v metrech, tím méně pro odstup filosofický.
Náš dům, který by jinde, ve vhodnějších souvislostech velké parcely, přinesl
architektonickou kvalitu zcela nepochybnou, se může v ringu
s podprůměrnými projevy pokleslého stavitelského ducha ve svém bezprostředním
okolí úplně vyčerpat. Všichni pak desítky let vnímají jen ten smutný klinč
nesmiřitelného zápasu, zatímco jinde bychom museli zaznamenat vítězství k.o.
hned v prvním kole.
Buďme ostražití. Architektura není
efemérní haute couture, vždyť v ní musíme bydlet, a vilová čtvrť není
módní přehlídka. I když nějaký ten „ulítlý“ klobouček či šikézní pléd sem jistě
patří.
