Sleva na veškeré zboží z www.vajco.cz platí po dobu 48 hodin, ve dnech 2. a 3. 12.2013 a lze jí aktivovat pouze vložením kódu "20-OFF" do kolonky Voucher v nákupním košíku. Uplatnit lze jen při dopravě Českou poštou a na dobírku. Na poštovné se sleva nevztahuje. Sleva bude odečtena až po odeslání objednávky a její výše vám bude zaslána obratem na zadaný e-mail. 

Akce na slevomatu bude brzy končit, nepropásněte jí!

Pomáháme lepit plotr od vajca ;-)

Jak si vnímavý čtenář jistě všiml, výloha v Dušní 3 na poslední fotce ještě není úplně epes péres. Díky vajcové asistenci se práce poněkud protáhla a Hana Frišonsová (mimochodem autorka návrhu) mě raději poslala pryč, aby to tam mohla v klidu dodělat. Alespoň se budete mít na co těšit, až si tam během příštích dvou měsíců půjdete pro něco od Vivienne Westwood. Rovnou mi tam taky něco kupte, celé dopoledne jsem lepila vločky na sklo a myslím, že bych si zasloužila alespoň kabelku z krokodýla.

Kateřina Kynclová

Kateřinina tvorba nás nadchla hned na první pohled a to jsme ještě nevěděly, (nejde o hrubku, jsme ve vajcu dvě ženy :-) že je tak neuvěřitelně rozsáhlá, že si vůbec nebudeme schopny vybrat, co z toho na vajco chceme. Dokonale to také ilustruje vajcové dilema, které se se mnou táhne již od počátku věků: kdybych produkty vybírala podle toho, co bych si koupila já, nebo moji kamarádi (kteří to ovšem stejně neudělají, jak se ukázalo :-), tak bych to mohla dost brzo zabalit. Čímž ovšem rozhodně nechci říct, že si stoprocentně nestojím za všemi produkty, které nabízíme, naopak! Jenom se musím hrozně mírnit. Považte: Kateřina například nakreslila sérii různě barevných rakví, které by na tapetě vypadaly naprosto božsky ... Jenomže stejně skvěle vypadají i ptáčci, srdce, nebo rukavice, takže je asi jasné, jak to dopadlo :-)

Nové tapety na vajco.cz

http://www.vajco.cz/kategorie/tapety

CHYBY, CHYBKY, CHYBIČKY

         Bible tvrdí, že v našem padlém světě není nic dokonalého. A směšný dědula - milionář v závěru filmu Někdo to rád horké to říká také: Nobody is perfect. Chybovat je lidské (jak věděl už Seneca), a když listuji projekty rodinných domů si často uvědomuji, jak moc.

        Některé chyby se dají poznat takřka okamžitě, zkuste třeba vlézt do tygří klece nebo pohanět manželce barvu přelivu. Odhalit jiné trvá delší dobu, například když poslanec jedné strany zbadá svůj omyl a přestoupí k opozici, potřebuje na to často i několik měsíců. Jsou však i chyby, které nás někdy otravují podstatnou část života: mezi takové řadím nesmysly a sebeklamy, kterých jsme si nevšimli, když náš dům byl ještě projektem. Myslím, že opravdu stojí za to si o nich něco povědět.

        Působil jsem léta ve funkci městského architekta a také v nejrůznějších poradních orgánech na radnicích, prohlédl a posoudil stovky projektů rodinných domů, ve svém externím redakčním angažmá i projekční praxi jsem jich navštívil rovněž pěkně dlouhou řadu. Bývám ale pořád překvapován, jak některá projektová selhání a nedomyšlenosti mají opravdu kořínek tuhý a tradici úpornější než kasty v Indii. Přemýšlím ještě, jak dnešní povídání řadit a strukturovat: nejlepší snad bude, když prostě projdeme domem hezky od vstupu.

       Tak tedy vstup. Opravdu důležitý prvek domovní kompozice, jakýsi jeho předkrm, první, co z domu konzumujeme. Příliš mnoho vstupů je v tomto smyslu pouhými buřty s cibulí ! Dobrý vstup je především čitelný a jasný. Znáte takové ty velké prosklené plochy, kde není zřejmé, kudy vlastně dovnitř ? Je to přirozeně spíše problém veřejných budov (pražské Kongresové centrum - ještě se mu přezdívá Pakul ? – je příkladem z nejhorších), ale znám i několik rodinných domů, kde, oslněni leskem reflexní stěny, budete tápat také. Dobrý vstup je krytý, alespoň částečně, počítá shovívavě s tím, že tu budeme stát třeba za deště a hledat klíče. Vedle dobrého vstupu také neústí okénko z WC, neznám nic tristnějšího než zvuk splachování, který se z domu ke mně vyřítí po zazvonění u dveří: rozpaky bych nejraději prchnul. Dobrý vstup je konečně také nepřezdobený. Příliš mnoho lucerniček, betonových lvů či andílků, květinek v různých keramických ježcích či dokonce botách, rustikální plastové lišty, obloučky (ach !), to vše může u citlivějších jedinců vyvolat i velmi úporný ekzém. Vždycky mějme na paměti, co vstup vypovídá o nás samých a snažme se tento „předkrm“ změnit alespoň na carpaccio z hovězí svíčkové s hoblinkami s parmazánu. Mňam !

         Zádveří je přechodovým modulem domu. Tady se střetává venkovní a vnitřní teplota (funkce teplotního filtru) a ve všeobecném českém úzu se tu lidé přezouvají a zbavují vrchního ošacení. V Americe otevřete dveře a jste v kuchyni, v botách i mekintoši, zádveří je v obvyklé domovní dispozici nahrazeno rovnou obytnou halou s kuchyní. To není jen nakašírovaný interiér ze všech těch sitcomů (vzpomenete třeba na Krok za krokem ?), tak se tam opravdu žije. V oblasti energií Američané tradičně nejsou žádní troškaři, ale pan Gore je už stačil hodně vystrašit, takže se snad rozumnější řešení vstupu brzy rozšíří i tam.

          Co musí takové zádveří funkčně splňovat ? Musíme tady dokázat rozpažit a svléci si kabát. Měli by odsud vést dveře nejen dál do domu, ale i do nějaké komory, především na obuv společenskou i sportovní, brusle, deštníky, vycházkové hole (dědovu špacírku i hole na váš oblíbený nordic walking), tašky, batohy atd. Uložíme-li boty v nějakém botníku přímo v zádveří, asi se časem nevyhneme pachovým vizitkám, které si ve svých nosech budou návštěvníci chtě nechtě od nás odnášet. Zádveří, vedle něhož absentují úložné prostory, je jen (často obtížně) průchozím skladištěm. (Vestavěná) skříň vyřeší problém s ošacením, ale boty patří jinam, do větrané komory. Také je třeba pamatovat tu na nějakou stoličku na obouvání a velké zrcadlo, abychom se ráno mohli naposledy přehlédnout a ujistit se, nevyvolá-li náš vzhled na ulici výjezd Chocholouškových pochopů. To vše má pochopitelně své prostorové nároky. Zádveří hodně mých klientů odsouvá jako něco velmi nepodstatného, co zbytečně ukusuje peníze z jejich hypotéky. Avšak zmenšovat tuto malou místnůstku bývá chybou s velmi otravným výsledkem: návštěva musí například zacouvat zpět na chodník, chce-li si zout kozačky a svléci kožich. Trochu ponižující, ne ? Hned bych se raději přesvědčil, jestli váš typový dům z katalogu s něčím takovým vůbec počítá…

          Se zadním vstupem takový katalogový dům nepočítá skoro jistě. Pračku tu najdete v kuchyňské lince nebo v koupelně. Elektrokotel či kotel plynový kdesi pod schody. Boiler se asi vůbec nepředpokládá a také sušárna tu prostě není. Špinavé prádlo, separovaný sběr, úklidové prostředky, domácí chemii, koště, kbelík a vysavač či třeba prázdné lahve si můžete strčit nejspíš někam za klobouk. Zabahněné boty a vašeho psa myjete buď v koupelně, nebo venku, na zahradě. Neříkám, že se to nedá, ale výlevka v téhle technické místnosti je fakt věc, kterou ocení snad každý. Rozdíl od vašeho předchozího bydlení v bytě je dán zahradou a okolím rodinného domu, o které se musíte starat. Pracovní oblečení, gumáky, rukavice, zahradnický klobouk a zástěra, nic z toho jste před tím v paneláku nemívali. Teď je to ale najednou nutné někde mít.

          Ale pojďme dál, k obytným místnostem. U nich je kromě přiměřené velikosti důležitá zajisté také orientace ke světovým stranám. Obývací pokoj, otevřený k severu či východu není totéž jako k jihu nebo západu. Zdánlivá banalita, ale pro nezanedbatelnou část mé klientely jakoby to, kam ústí rodinný pokoj či ložnice, bylo velmi podružné, pominutelné jak přínos Burkiny Faso světovému krasobruslení. Zrcadlově okopírovaným katalogovým projektem všelijak otáčejí, až se jim ho „povede“ na pozemku usadit: kam míří okna z pokojů často ani nevnímají a když, tak spíše v souvislostech výhledu. Chtějí se koukat na něco hezkého (a neznám nikoho, kdo by za takový žádoucí point de vue pokládal sousedův dům). Důležité je také, kolik světla pustíme okny dovnitř. Klasická stavitelská poučka o tom, že u obytných místností má být plocha okenních otvorů jednou osminou až desetinou podlahové plochy, bývá dnešními velkými prosklenými otvory, často celostěnovými, zcela popřena. Je pravdou, že u různých jedinců druhu Homo sapiens jsem zaznamenal velice rozdílnou vnímavost ke slunečnímu světlu: někdo už koncem května zalézá do hloubi svého domu, vyhýbaje se i projevům sluneční aktivity dosti umírněným, jiný se v dubnu převléká do plavek a na prudkém slunci griluje své tělo s rozkoší až do konce září. Z těchto důvodů mám za to, že tu žádné všeplatné doporučení velikosti okenních otvorů ani nemůže existovat. Přesto však se vyplatí, zvláště u velkých prosklených ploch, pamatovat na účinnou stínící techniku, nejlépe ovšem předokenní.

        Čeho si dál všimnout u obytných místností ? Například bych se měl vždy zamyslet, zdali místnost „neprotáhnout“ do zahrady a rozšířit prostor bydlení tak, že jí spojím prosklenými dveřmi s exteriérem. Tohle vyjádřené spojení pokládám za velmi příjemné u všech obytných místností, tedy i dětských pokojů. Je to vlastně také hlavní přínos, které bydlení v rodinném domě se zahradou oproti bytu v činžovním domě skýtá. Jestliže jsou dnes pořád projektovány domy se soklem třeba metr vysokým a bez spojení se zahradou, pokládám to vždy za velké zklamání. A neobstojí tu ani argument, že se majitelé domu bojí všelijakých zlodějů, zloduchů, zlotřilců, zlosynů (a snad už i zlodcer) a vůbec všech těch zlopověstných zločinců, co jich teď všude kolem tolik běhá, že? Ti se přece bez potíží dostanou dovnitř i okénkem od spíže.  Omlouvám se, že si z toho dělám možná nevkusnou legraci (zvláště, byli-li jste třeba právě vykradeni), ale přijde mi škoda přizpůsobovat své bydlení zlodějům více než svým potřebám…

         Snad je to drobnost, ale někdy nás také může dost mrzet, nejsou-li dveře do obytné místnosti odsazeny alespoň 60 cm od stěny, ke které se otvírají. Neumožní nám to sem totiž postavit žádný nábytek a tak jakoby se jedna stěna pokoje o 80 – 100 cm zkrátila. Čím menší místnost, tím větší problém to bývá.

       Dnes obvyklým slučováním obývacího pokoje, kuchyně a jídelny v jednom prostoru je programově vytvářen předpoklad posilování komunikace uvnitř domácnosti, rodina se tu zkrátka více potkává.  Podle mé osobní zkušenosti je to velmi dobrá myšlenka, kterou mohou torpédovat snad jen obavy dvojího zaměření: ze vzájemného rušení a z šíření pachů, povstávajících při přípravě jídla. Obé se ovšem dá omezit na přijatelnou míru, o tom ale někdy jindy. Dnes bych chtěl upozornit spíše na problém jiného druhu, totiž dobré osvětlení takového prostoru denním světlem. Zatímco jedna jeho část, ta obytná, otočená k jihu, je dnes spíše přesvětlena velkými prosklenými plochami, tam, kde bychom světlo potřebovali asi nejvíce, na pracovní ploše kuchyně, se ho často nedostává. Kuchyně bývá otočena k severu (správně !), ale máme-li při práci v ní jediné světlo v zádech, od jihu, krájíme cibuli ve věčném stínu vlastního (neprůhledného) těla. Protože potřebujeme hodně kuchyňských skříněk, bývá nám líto jejich řadu přerušit nějakým oknem, a když tak jen velmi úzkým. To má za následek osvětlení jen malé části kuchyňské linky, vše ostatní tone ve tmě, znásobené koridorem, který skříňky, rámující po obou stranách okenní otvor, chtě nechtě vytvářejí. Řešením (nemůžeme tu přece pořád jen svítit), je podélné okno, umístěné mezi pracovní plochu a dolní hranu skříněk. Bývá vysoké jen asi 60 cm a široké podle rozměrů přilehlé části kuchyňské linky, jeho osvětlovací efekt je však úžasný. A nebojte se, ven z takového okna uvidíte pohodlně a bez předklánění.

    Na závěr jsem si nechal tři chyby, které jsou opravdu neodpustitelné: uškrtíte-li za ně svého projektanta, každý soud vás osvobodí (tedy nejspíše...). Stručně je vyjmenujme: strmé schodiště, s jednotlivými stupni vyššími než 16,5 cm, vám časem znechutí veškeré plány na bydlení v podkroví. Máte-li stavbu, koncipovanou jako bungalov s celou dispozicí v přízemí, velmi doporučuji oddělit denní a ložnicovou část, jinak se nezbavíte spánku značně přerývavého přes veškeré pokusy naučit manželku a děti chodit po špičkách (když už projevily totální neschopnost se vznášet…). A do třetice: průchozí místnosti. To je selhání opravdu totální, jako kdyby třeba Hercule Poirot nevypátral vraha s poukazem na to, že to nějak nevyšlo.

        Chyby dělá každý. Líbí se mi ale slova francouzského emisara, která v románě Karla Michala Čest a sláva říká rytíři z Loučky: „Ten, kdo nechce vidět, co se vidět dá, nemůže být moudrý, rytíři. Nikdy.“                                           

Ing. arch. Jan Rampich

Mighty Sounds 2013

Vajco mělo tu čest a vyrábělo obaly na iPhone pro letošní merchandise stánek festivalu Mighty Sounds, které jako vždy navrhoval (nebojím se slova) geniální Marcel Musil. Nádhera, viďte? 

Jak nalepit vajco tapetu vytištěnou na papíře HP PVC free

Design versus užitné vlastnosti rodinného domu

 „Design: … celkové tvarování výrobku, jež v užitém um. a prům. výtvarnictví vychází… z účelové funkce a směřuje k estetickému utváření životního prostředí.“

Malá československá encyklopedie, Academia, 1984

„Design: … celkové tvarování výrobku, vycházející z účelové funkce a estetického dojmu.“

Slovník cizích slov, Academia, 1998

          Je dobré si ujasnit věci hned na začátku. Mraky konfliktů, mlhy nedorozumění či opary podivení, které tak často halívají náš každodenní horizont, vznikají někdy z pouhé počáteční nedohody o smyslu slov a jejich svévolného či významově posunutého použití. Dyzajnem se dnes myslí kdeco: od kresby na dolní straně snowboardu po způsob sestřihu ochlupení intimních partií (sic !), od výstřední grafiky na pouzdře mobilního telefonu po kormutlivé zhovadilosti sprejerských nevychovanců na vagónech metra. Když sochař a provokatér David Černý před časem natřel smíchovský tank narůžovo, označil to kterýsi parlamentní politik dokonce za nepřiměřený dyzajn.

          Nuže, nic z toho design není. Úvodní definice jasně dokládají, že designem (či designováním) rozumíme harmonizaci užitných vlastností s výtvarnou podobou, či jinak řečeno funkce výrobku (třeba zábradlí v našem rodinném domě) s jeho formou. Dobrý design tedy nemůže pomíjet jedno na úkor druhého. Hloupé slečně nedodá valné přitažlivosti ani „sebešmrncovnější“ mejkap (i když: jak kdy, že) a naopak – i naprosto skvělý výrobek dovede jeho výtvarnické zpracování, ba někdy i jen odbytá ambaláž komerčně zničit. Z toho důvodu si tedy nemohu myslet, že dobrý design stojí v nějaké opozici k užitným vlastnostem rodinného domu, jak by mohl implikovat název dnešního článku. A to ani v té nejpřekvapivější či nejvyhrocenější podobě, ať už si pod tím laskavý čtenář vybaví cokoli.

         O zadání p. šéfredaktora se ale nediskutuje… Už to mám: to, co často stojí proti užitným vlastnostem domu nebývá design sám o sobě, ale spíše výtvarná či architektonická manýra, svévole, exhibice, libůstka či výstřednost, která vede k úmyslnému či bezděčnému přehlížení nutné harmonie funkce a její formy. Spěchám poznamenat, že architekt může tohohle koření sem tam použít, přijde-li mu výsledná kakofonie jako žádoucí výsledek, vnášející do architektonické situace třeba prvky neotřelosti, napětí, zdánlivé nahodilosti, dynamiky, překvapení apod. „Čistá krása a čistá funkce se totiž mohou stát nesnesitelné a agresívní. Požírají všechno lidské.“, napsal ve své knize Tržiště estetiky Dušan Šindelář. Je tu ale třeba třímat otěže pevně v rukou a „nepřepepřit toho vepře“.

          Kde a s jakými konkrétními projevy takového tvůrčího přístupu se na stavbě rodinného domku můžeme potkat nejspíše ? Pojďme si popsat alespoň některé, neboť předem je třeba říci, že snad žádný z prvků, tvořících dům, nelze z tohoto počtu vyřadit.

          Tak třeba okno. Historie architektury mi někdy připadá jak historie boje o okno – až do 20. století. Mezi malými okénky románské stavby se zdmi tlustými jak stehna věstonické Venuše a funkcionalistickým pásovým oknem, které nadšený Le Courbusier popsal ve svých pěti bodech nové architektury - jedno vítězství za druhým. Okna dokonaleji osvětlila obytné místnosti včetně bočních stěn, které se staly reflexními plochami. Funkcionalisté se pyšnili, že „odpadá únava zrakových nervů, povstávající u tradičních oken ze střídání světlých a tmavých polí“. Dobrá, tohle nadšení do velké míry chápu, ba sdílím. Když ale bylo díky oddělení fasády od nosného skeletu budovy dosaženo možného protažení okna kolem celého domu, zbylo jediné: zrušit poprsník, parapet, prosklít stěnu od podlahy ke stropu a pustit dovnitř ještě více světla. A kdo viděl na kdysi slavné fotografii ze 40. let rodinný dům famózního rakouského architekta Richarda Neutry, žijícího v USA, asi nemůže jen tak zapomenout na další možnou fázi – prosklenou (alespoň částečně) střechu: krychle s pěti stěnami ze skla. Uprostřed seděl Neutra se svou manželkou (?), zřejmě zabráni do diskuse o prolínání vnějšího a vnitřního prostoru: dva varani v teráriu zoologické zahrady. Výtvarně dokonalý exponát, prvotřídní performance! Užitná kvalita takového domu je ovšem velmi sporná (ohromná spotřeba energie na klimatizaci) a pro mnohé by takové prostředí bylo krajně nepříjemné, stresující či dokonce neslučitelné se životem. (Co všechno musí leckdy architekt vytrpět, aby vstoupil do dějin oboru..!).

          Ještě jednou Dušan Šindelář: „Krajní funkcionalismus vedl k afunkčnosti, neboť byl v rozporu s přirozeností. Kde ji nezapomněl vyjadřovat, docílil ovšem výsledků neobyčejně kladných a pro vývoj architektury důležitých.“ (Tržiště estetiky, Praha, 1969). A reakce ? Návrat k svislým oknům, dnes někdy přímo štěrbinovým. Také ovšem další vývoj skleněné krychle: ta se zavěsí kolem malého betonového jádra, takže prosklené mohou být i velké části podlah. Neutra měl v krychli alespoň betonovou kóji uprostřed, kde byla ložnice a sociální zařízení: to dnes už také odpadlo a vana se v některých současných, zvláště německých realizacích, ocitá přímo „na place“…

          Druhá ilustrace: schodiště. Ergonomická věda (věda, zkoumající interakce mezi člověkem a technickými systémy) i zdravý rozum a lidská zkušenost dávno disponují jasnými údaji o vhodných rozměrech a tvarech stupňů i ramen, výšce zábradlí, rozměrech podest, formách madla, materiálu nášlapných ploch. Jenže schodiště je také výtvarně vzrušující úloha, často jediný prvek v domě, který je šikmý. Schytává proto nápory opravdu nelítostné invence architektů. Na překonání dnešní průměrné konstrukční výšky podlaží potřebuje projektant obvyklých 18 až 20 výškových stupňů. Jsem si jist, že pro celou řadu lidí penzijního věku to je na jeden zátah výkon srovnatelný s výstupem šerpy ze základního tábora na vrchol K2 s kyslíkovými bombami, výtiskem ústavy EU a ještě krabicí doutníků pro svého bruselského sáhiba. Podesta by se hodila, takový mezitábor k nabrání sil. Totéž si říkám, kdykoli padám ze schodů, kozelce metaje: podesta by se sakra hodila ! O pár zbytečně zlomených obratlů navíc, jak se architekt rozhodne ji z výtvarných důvodů vynechat ! Když ale ona přímá diagonála schodišťového ramene v prostoru vypadá tak neodolatelně, že…

          Nedávno si zřídil jeden můj přítel ve vlastním domě dokonce kovové (nerez + sklo) mlynářské schodiště s lichoběžníkovými stupni, velmi dyzajnové, jak říká. Myslím, že ho to časem donutí vynechávat oblíbenou dvojku veltlínku před usnutím: drobné zakolísání a může skončit nejen jeho pouť do postele, ale pravděpodobně i jeho pouť pozemská. Schody prý to jsou skvělé, jen na ně vždycky odshora musíte vkročit nejprve pravou, pak levou – a spletete to věru jen jednou ! 

          Kapitolou, ve které se děj posouvá opravdu opřekot, je  zábradlí. Logický tvar madla, které je tu přece proto, aby jej člověk mohl uchopit do dlaně a tak se opřít, jakoby už nezajímal takřka nikoho. Jak provazochodec bez záchranné sítě si připadá každý, kdo šel po schodišti bez zábradlí. To už jednoznačně mění domácí papučovou selanku v adrenalinový sport! Je v tom určitě kus geniality: zábradlí skoro vždycky schodiště esteticky komplikuje, znesnadňuje, jeden si s ním často neví rady… proto - pryč s ním ! (Připadá mi to, jako když v 19. stol. někdo poprvé z příliš těsného a v pase přiléhavého staromódního redingotu šikmo ustřihl šosy – a byl tu žaket. Schodiště bez „šosů“ je ovšem v kultuře bydlení jistě větší provokací než žaket v protokolu oblékání).

          Nebo taková střecha. Očista funkce, kterou přinesl Le Corbusier svou plochou střechou, byla podle mého natolik chtěná, záměrná a vytvářející vlastní výtvarný výraz, že už tak úplně nejde mluvit o motivaci vlastní potřebou, funkcí, jako spíše o diktát nové estetiky. Šikmá střecha, sedlová, valbová či pultová, krytá navíc vzájemně se překrývajícími menšími deskami z nejrůznějších materiálů (pálená keramika, dřevo, kámen, beton atd.) mi přijde jako logičtější, přirozenější a v tehdejší materiálové situaci jistě i funkčnější řešení problému deště. Plochá střecha je v našich klimatických podmínkách pyšnou výzvou s komplikovanějším a pomalejším odvodem vody i sněhu, šikmá střecha přece sráží úder deště bokem jak středověký válečník svým štítem sekeru nepřítele. Ne že bych měl něco proti plochým střechám: jejich užívání v dnešní materiálové situaci považuji za plně oprávněné a důvodné, jen je nemohu vydávat za formálně funkčnější řešení problému, jak to desítky let činí (poněkud nepřemýšlivě a setrvačně) moderní architektura.

         Co jsme ještě neomrkli v naší dnešní procházce ? Třeba nábytkové zařízení a vybavení domácnosti. Tady je vhodné uvést, že tu obětování funkčnosti, užitných vlastností, může mít dvojí podobu. První z nich bychom objevili třeba v interiérech barokových, kdy se zdobilo a dekorovalo kde co tak vehementně, že pod nánosem stylotvorných vyřezávek a efektních klamů všeho druhu funkce někdy doslova „scházela na úbytě“: hlava pod parukou nesnesitelně svědila, vaše sousedka páchla a pro atlanty, kteří nesli stolní desku ve tvaru jednadvacetilisté růže, jste si nemohl jaksepatří natáhnout nohy. S něčím takovým se ovšem dnes už nepotkáte, lidé se (většinou) myjí a nohy od stolu hodně zeštíhlely.

          Druhý způsob obětování funkčnosti spočívá v opačném principu, totiž v redukci. Když Michal Brix kdysi snížil počet nohou u klasické thonetky a vytvořil pozoruhodnou trojnohou židli, bylo to v přirozeném řádu věci: rovina je dána třemi, nikoli čtyřmi body a stabilita tří nohou je zaručená i na podkladu velmi nerovném, židle se nemůže viklat. Vynechání klasického opěradla u křesla, resp. jeho náhrada jakýmsi kubickým blokem z molitanu, je však už jasnou úlitbou výtvarnické vizi – na úkor funkce. Totéž mne vždycky napadne nad skleněným jídelním stolem, kde se dá stolovat jen s akustickými projevy, připomínajícími nádražní bufet.

           A ještě jedna zmínka nakonec: kontext stavby. Snad trochu překvapivé, ale budeme-li prostředí našich domovů chápat jako svého druhu užitnou vlastnost a kvalitu, pak i tady musíme za určitých okolností připustit, že nový dům do tohoto prostředí musí respektovat jeho ducha, i kdyby byl tento duch vytvářen stavbami architektonicky mnohem pitomějšími než on sám. Tohle zvláště vynikne na malých parcelách dnešních obytných satelitů: 800 m² nemůže prostě dát rozumnou příležitost pro odstup, faktický, měřitelný v metrech, tím méně pro odstup filosofický. Náš dům, který by jinde, ve vhodnějších souvislostech velké parcely, přinesl architektonickou kvalitu zcela nepochybnou, se může v ringu s podprůměrnými projevy pokleslého stavitelského ducha ve svém bezprostředním okolí úplně vyčerpat. Všichni pak desítky let vnímají jen ten smutný klinč nesmiřitelného zápasu, zatímco jinde bychom museli zaznamenat vítězství k.o. hned v prvním kole.

         Buďme ostražití. Architektura není efemérní haute couture, vždyť v ní musíme bydlet, a vilová čtvrť není módní přehlídka. I když nějaký ten „ulítlý“ klobouček či šikézní pléd sem jistě patří.

                                                                                                                    Ing. arch. Jan Rampich

Deafmessanger Kučín

Představujeme úplně nejnovějšího (ještě ani nevychladl) vajco designéra, Deafmessangera Kučína! Když jsme v roce 2009 vajco zakládali, byl jeden z prvních, koho jsme požádali o spolupráci, (v té době jsme ovšem vyráběli pouze samolepky na zeď) ale nějak se to nakonec zamluvilo. Včera jsme tento dojemný příběh uveřejnili na našem facebooku, a ukázalo se, že si na to ten chlapec ani nepamatuje. Některé kariérní začátky bývají opravdu krušné a plné nenaplněných nadějí.  Naštěstí jsme to úspěšně překonali, a proto vám nyní můžeme nabídnout startovací balíček 6-ti Kučínových designů pro iPhone 4/4s a iPhone 5. Huráááá!

Kučína jsem navštívila v jeho vinohradském studiu a nestačila se divit: všude visely (pečlivě vyselektované) stránky z módních časopisů, které prý od rána namáčel a muchlal, aby dostaly správnou patinu. "Celej barák si musí myslet, že jsem úplněj magor" svěřil se :-)

Antimultivitamin

Nejžhavější novinka na webu vajco:  máme novou kolekci obalů na iPhony 4/4s a 5 navržené super ilustrátorem Janem Vajdou alias Antimultivitaminem. V kolekci naleznete převážně ilustrace štíhlých krasavic s velkýma očima a smyslnými rty, sem tam ozdobenými nějakým tím diamantem nebo krajkou. Decentní barevnost dodává všem obalům opravdový šmrnc a už se nemůžeme dočkat, až si alespoň jeden vyrobíme i samy pro sebe (já osobně to udělám ještě dneska). Co vy na to? Všechny produkty od Antimultivitamína na vajco webu naleznete zde .

Fotíme Smileboxem!

Znáte Smilebox? Půjčili jsme si ho na vernisáž diplomek na VŠUP, kde jsme vystavili naše vajcové fatboye. Zakladatel firmy Smilebox David Čeřovský, který tuto digitální "fotobudku" sestrojil, nám jí osobně dovezl až na místo a během celého večera jí i sám obsluhoval. 

Na mobilním Smileboxu je upevněné zábleskové světlo, které dokonale osvítí prostor před pro každou příležitost zvlášť připravovaným pozadím. Přístroj můžete ovládat pomocí velkého displaye a po focení si vybrat, zda a jak chcete svoje fotografie přímo na místě vytisknout. K mání je layout s jednou, dvěma nebo třemi fotografiemi vytištěnými na jednom papíře. Po každé akci se zároveň objeví všechny fotografie na webových stránkách a facebooku. 

Kromě zábavního faktoru, který měl udržet návštěvníky co nejdéle v našem ateliéru jsme vkládali naději i do toho, že se díky fotografiím o naší práci dozví více lidí. Večírek to byl rozhodně nezapomenutelný a rozhodně všem doporučujeme si ho půjčit na vlastní akci! 

Více informací na www.smilebox.cz. Fotogalerii z vernisáže najdete zde.

Vajco patterny na pytlích Fatboy

Jak už člověk jednou "umí" navrhovat tapety na placatou zeď,  hned má chuť na další dimenzi. První vajco potisk na látku, která není určena pro šití oblečení, ale pro kus nábytku je na světě. Navrhli jsme hned 3 patterny pro 2 modely produktů Fatboy - notoricky známý pytel The Original a jeho mladšího kamaráda psí pelíšek Doggielounge.  Protože název Sultán používá pro svojí kulatou postel firma Ikea, na náš psí pelíšek zbyl méně honosný Tyrl. Aby spolu jména kolekce korespondovala, Fatboy s potiskem vermíru dostal jméno po psí kosmonautce Lajce (vlastním jménem ovšem Kudrjavce) a potisk s pohořím název Pluto podle sopky Mount Pluto v Kalifornii.  Všechny patterny jsou zároveň diplomovou prací jedné ze zakladatelek vajca. 

Fotografie: Jan Hromádko

Oživujeme Vajco, milí naši verní i budúci verní!

Začneme blogom, lebo k vám chceme mať tak nejako bližsie. chceme vás i seba baviť. medzičasom pripravujeme nové vecičky do vašich sladkých príbytkov. 

Sledujte nás, kde sa vám zapáči, potečieme aj z vodovodných kohútikov :-) 
Budeme radi, keď ostanete s nami! 

Eva and Viki