štvrtok 6. februára 2014
nedeľa 1. decembra 2013
Sleva na veškeré zboží z www.vajco.cz platí po dobu 48 hodin, ve dnech 2. a 3. 12.2013 a lze jí aktivovat pouze vložením kódu "20-OFF" do kolonky Voucher v nákupním košíku. Uplatnit lze jen při dopravě Českou poštou a na dobírku. Na poštovné se sleva nevztahuje. Sleva bude odečtena až po odeslání objednávky a její výše vám bude zaslána obratem na zadaný e-mail.
piatok 8. novembra 2013
Pomáháme lepit plotr od vajca ;-)
Jak si vnímavý čtenář jistě všiml, výloha v Dušní 3 na poslední fotce ještě není úplně epes péres. Díky vajcové asistenci se práce poněkud protáhla a Hana Frišonsová (mimochodem autorka návrhu) mě raději poslala pryč, aby to tam mohla v klidu dodělat. Alespoň se budete mít na co těšit, až si tam během příštích dvou měsíců půjdete pro něco od Vivienne Westwood. Rovnou mi tam taky něco kupte, celé dopoledne jsem lepila vločky na sklo a myslím, že bych si zasloužila alespoň kabelku z krokodýla.
streda 28. augusta 2013
Kateřina Kynclová
Kateřinina tvorba nás nadchla hned na první pohled a to jsme ještě nevěděly, (nejde o hrubku, jsme ve vajcu dvě ženy :-) že je tak neuvěřitelně rozsáhlá, že si vůbec nebudeme schopny vybrat, co z toho na vajco chceme. Dokonale to také ilustruje vajcové dilema, které se se mnou táhne již od počátku věků: kdybych produkty vybírala podle toho, co bych si koupila já, nebo moji kamarádi (kteří to ovšem stejně neudělají, jak se ukázalo :-), tak bych to mohla dost brzo zabalit. Čímž ovšem rozhodně nechci říct, že si stoprocentně nestojím za všemi produkty, které nabízíme, naopak! Jenom se musím hrozně mírnit. Považte: Kateřina například nakreslila sérii různě barevných rakví, které by na tapetě vypadaly naprosto božsky ... Jenomže stejně skvěle vypadají i ptáčci, srdce, nebo rukavice, takže je asi jasné, jak to dopadlo :-)
utorok 13. augusta 2013
streda 7. augusta 2013
CHYBY, CHYBKY, CHYBIČKY
Bible
tvrdí, že v našem padlém světě není nic dokonalého. A směšný dědula -
milionář v závěru filmu Někdo to rád horké to říká také: Nobody
is perfect. Chybovat je lidské (jak věděl už Seneca), a když listuji
projekty rodinných domů si často uvědomuji, jak moc.
Některé
chyby se dají poznat takřka okamžitě, zkuste třeba vlézt do tygří klece nebo
pohanět manželce barvu přelivu. Odhalit jiné trvá delší dobu, například když
poslanec jedné strany zbadá svůj omyl a přestoupí k opozici, potřebuje na
to často i několik měsíců. Jsou však i chyby, které nás někdy otravují
podstatnou část života: mezi takové řadím nesmysly a sebeklamy, kterých jsme si
nevšimli, když náš dům byl ještě projektem. Myslím, že opravdu stojí za to si o
nich něco povědět.
Působil jsem
léta ve funkci městského architekta a také v nejrůznějších poradních
orgánech na radnicích, prohlédl a posoudil stovky projektů rodinných domů, ve
svém externím redakčním angažmá i projekční praxi jsem jich navštívil rovněž
pěkně dlouhou řadu. Bývám ale pořád překvapován, jak některá projektová selhání
a nedomyšlenosti mají opravdu kořínek tuhý a tradici úpornější než kasty
v Indii. Přemýšlím ještě, jak dnešní povídání řadit a strukturovat:
nejlepší snad bude, když prostě projdeme domem hezky od vstupu.
Tak tedy
vstup. Opravdu důležitý prvek domovní kompozice, jakýsi jeho předkrm, první, co
z domu konzumujeme. Příliš mnoho vstupů je v tomto smyslu pouhými buřty
s cibulí ! Dobrý vstup je především čitelný a jasný. Znáte takové ty
velké prosklené plochy, kde není zřejmé, kudy vlastně dovnitř ? Je to přirozeně
spíše problém veřejných budov (pražské Kongresové centrum - ještě se mu
přezdívá Pakul ? – je příkladem z nejhorších), ale znám i několik
rodinných domů, kde, oslněni leskem reflexní stěny, budete tápat také. Dobrý
vstup je krytý, alespoň částečně, počítá shovívavě s tím, že tu budeme
stát třeba za deště a hledat klíče. Vedle dobrého vstupu také neústí okénko
z WC, neznám nic tristnějšího než zvuk splachování, který se z domu
ke mně vyřítí po zazvonění u dveří: rozpaky bych nejraději prchnul. Dobrý vstup
je konečně také nepřezdobený. Příliš mnoho lucerniček, betonových lvů či
andílků, květinek v různých keramických ježcích či dokonce botách,
rustikální plastové lišty, obloučky (ach !), to vše může u citlivějších jedinců
vyvolat i velmi úporný ekzém. Vždycky mějme na paměti, co vstup vypovídá o nás
samých a snažme se tento „předkrm“ změnit alespoň na carpaccio z hovězí
svíčkové s hoblinkami s parmazánu. Mňam !
Zádveří je
přechodovým modulem domu. Tady se střetává venkovní a vnitřní teplota (funkce
teplotního filtru) a ve všeobecném českém úzu se tu lidé přezouvají a zbavují
vrchního ošacení. V Americe otevřete dveře a jste v kuchyni,
v botách i mekintoši, zádveří je v obvyklé domovní dispozici
nahrazeno rovnou obytnou halou s kuchyní. To není jen nakašírovaný
interiér ze všech těch sitcomů (vzpomenete třeba na Krok za krokem
?), tak se tam opravdu žije. V oblasti energií Američané tradičně nejsou
žádní troškaři, ale pan Gore je už stačil hodně vystrašit, takže se snad
rozumnější řešení vstupu brzy rozšíří i tam.
Co musí
takové zádveří funkčně splňovat ? Musíme tady dokázat rozpažit a svléci si
kabát. Měli by odsud vést dveře nejen dál do domu, ale i do nějaké komory,
především na obuv společenskou i sportovní, brusle, deštníky, vycházkové hole
(dědovu špacírku i hole na váš oblíbený nordic walking), tašky,
batohy atd. Uložíme-li boty v nějakém botníku přímo v zádveří, asi se
časem nevyhneme pachovým vizitkám, které si ve svých nosech budou návštěvníci
chtě nechtě od nás odnášet. Zádveří, vedle něhož absentují úložné prostory, je
jen (často obtížně) průchozím skladištěm. (Vestavěná) skříň vyřeší problém
s ošacením, ale boty patří jinam, do větrané komory. Také je třeba
pamatovat tu na nějakou stoličku na obouvání a velké zrcadlo, abychom se ráno
mohli naposledy přehlédnout a ujistit se, nevyvolá-li náš vzhled na ulici
výjezd Chocholouškových pochopů. To vše má pochopitelně své prostorové nároky.
Zádveří hodně mých klientů odsouvá jako něco velmi nepodstatného, co zbytečně
ukusuje peníze z jejich hypotéky. Avšak zmenšovat tuto malou místnůstku
bývá chybou s velmi otravným výsledkem: návštěva musí například zacouvat
zpět na chodník, chce-li si zout kozačky a svléci kožich. Trochu ponižující, ne
? Hned bych se raději přesvědčil, jestli váš typový dům z katalogu
s něčím takovým vůbec počítá…
Se zadním
vstupem takový katalogový dům nepočítá skoro jistě. Pračku tu najdete
v kuchyňské lince nebo v koupelně. Elektrokotel či kotel plynový
kdesi pod schody. Boiler se asi vůbec nepředpokládá a také sušárna tu prostě
není. Špinavé prádlo, separovaný sběr, úklidové prostředky, domácí chemii, koště,
kbelík a vysavač či třeba prázdné lahve si můžete strčit nejspíš někam za
klobouk. Zabahněné boty a vašeho psa myjete buď v koupelně, nebo
venku, na zahradě. Neříkám, že se to nedá, ale výlevka v téhle technické
místnosti je fakt věc, kterou ocení snad každý. Rozdíl od vašeho předchozího
bydlení v bytě je dán zahradou a okolím rodinného domu, o které se musíte
starat. Pracovní oblečení, gumáky, rukavice, zahradnický klobouk a zástěra, nic
z toho jste před tím v paneláku nemívali. Teď je to ale najednou
nutné někde mít.
Ale pojďme
dál, k obytným místnostem. U nich je kromě přiměřené velikosti důležitá
zajisté také orientace ke světovým stranám. Obývací pokoj, otevřený k severu či
východu není totéž jako k jihu nebo západu. Zdánlivá banalita, ale pro
nezanedbatelnou část mé klientely jakoby to, kam ústí rodinný pokoj či ložnice,
bylo velmi podružné, pominutelné jak přínos Burkiny Faso světovému
krasobruslení. Zrcadlově okopírovaným katalogovým projektem všelijak otáčejí,
až se jim ho „povede“ na pozemku usadit: kam míří okna z pokojů často ani
nevnímají a když, tak spíše v souvislostech výhledu. Chtějí se koukat na
něco hezkého (a neznám nikoho, kdo by za takový žádoucí point de vue
pokládal sousedův dům). Důležité je také, kolik světla pustíme okny dovnitř.
Klasická stavitelská poučka o tom, že u obytných místností má být plocha
okenních otvorů jednou osminou až desetinou podlahové plochy, bývá dnešními
velkými prosklenými otvory, často celostěnovými, zcela popřena. Je pravdou, že
u různých jedinců druhu Homo sapiens jsem zaznamenal velice rozdílnou
vnímavost ke slunečnímu světlu: někdo už koncem května zalézá do hloubi svého
domu, vyhýbaje se i projevům sluneční aktivity dosti umírněným, jiný se
v dubnu převléká do plavek a na prudkém slunci griluje své tělo
s rozkoší až do konce září. Z těchto důvodů mám za to, že tu žádné
všeplatné doporučení velikosti okenních otvorů ani nemůže existovat. Přesto
však se vyplatí, zvláště u velkých prosklených ploch, pamatovat na účinnou
stínící techniku, nejlépe ovšem předokenní.
Čeho si dál
všimnout u obytných místností ? Například bych se měl vždy zamyslet, zdali
místnost „neprotáhnout“ do zahrady a rozšířit prostor bydlení tak, že jí spojím
prosklenými dveřmi s exteriérem. Tohle vyjádřené spojení pokládám za velmi
příjemné u všech obytných místností, tedy i dětských pokojů. Je to vlastně také
hlavní přínos, které bydlení v rodinném domě se zahradou oproti bytu
v činžovním domě skýtá. Jestliže jsou dnes pořád projektovány domy se
soklem třeba metr vysokým a bez spojení se zahradou, pokládám to vždy za velké
zklamání. A neobstojí tu ani argument, že se majitelé domu bojí všelijakých zlodějů,
zloduchů, zlotřilců, zlosynů (a snad už i zlodcer) a vůbec všech
těch zlopověstných zločinců, co jich teď všude kolem tolik běhá, že? Ti
se přece bez potíží dostanou dovnitř i okénkem od spíže. Omlouvám se, že si z toho dělám možná
nevkusnou legraci (zvláště, byli-li jste třeba právě vykradeni), ale přijde mi
škoda přizpůsobovat své bydlení zlodějům více než svým potřebám…
Snad je to
drobnost, ale někdy nás také může dost mrzet, nejsou-li dveře do obytné
místnosti odsazeny alespoň 60 cm od stěny, ke které se otvírají. Neumožní nám
to sem totiž postavit žádný nábytek a tak jakoby se jedna stěna pokoje o 80 –
100 cm zkrátila. Čím menší místnost, tím větší problém to bývá.
Dnes obvyklým
slučováním obývacího pokoje, kuchyně a jídelny v jednom prostoru je
programově vytvářen předpoklad posilování komunikace uvnitř domácnosti, rodina
se tu zkrátka více potkává. Podle mé
osobní zkušenosti je to velmi dobrá myšlenka, kterou mohou torpédovat snad jen
obavy dvojího zaměření: ze vzájemného rušení a z šíření pachů,
povstávajících při přípravě jídla. Obé se ovšem dá omezit na přijatelnou míru,
o tom ale někdy jindy. Dnes bych chtěl upozornit spíše na problém jiného druhu,
totiž dobré osvětlení takového prostoru denním světlem. Zatímco jedna jeho
část, ta obytná, otočená k jihu, je dnes spíše přesvětlena velkými
prosklenými plochami, tam, kde bychom světlo potřebovali asi nejvíce, na
pracovní ploše kuchyně, se ho často nedostává. Kuchyně bývá otočena
k severu (správně !), ale máme-li při práci v ní jediné světlo
v zádech, od jihu, krájíme cibuli ve věčném stínu vlastního
(neprůhledného) těla. Protože potřebujeme hodně kuchyňských skříněk, bývá nám
líto jejich řadu přerušit nějakým oknem, a když tak jen velmi úzkým. To má za
následek osvětlení jen malé části kuchyňské linky, vše ostatní tone ve tmě,
znásobené koridorem, který skříňky, rámující po obou stranách okenní otvor,
chtě nechtě vytvářejí. Řešením (nemůžeme tu přece pořád jen svítit), je podélné
okno, umístěné mezi pracovní plochu a dolní hranu skříněk. Bývá vysoké jen asi
60 cm a široké podle rozměrů přilehlé části kuchyňské linky, jeho osvětlovací
efekt je však úžasný. A nebojte se, ven z takového okna uvidíte pohodlně a
bez předklánění.
Na závěr jsem si
nechal tři chyby, které jsou opravdu neodpustitelné: uškrtíte-li za ně svého
projektanta, každý soud vás osvobodí (tedy nejspíše...). Stručně je vyjmenujme:
strmé schodiště, s jednotlivými stupni vyššími než 16,5 cm, vám
časem znechutí veškeré plány na bydlení v podkroví. Máte-li stavbu,
koncipovanou jako bungalov s celou dispozicí v přízemí, velmi
doporučuji oddělit denní a ložnicovou část, jinak se nezbavíte spánku
značně přerývavého přes veškeré pokusy naučit manželku a děti chodit po
špičkách (když už projevily totální neschopnost se vznášet…). A do třetice: průchozí
místnosti. To je selhání opravdu totální, jako kdyby třeba Hercule Poirot
nevypátral vraha s poukazem na to, že to nějak nevyšlo.
Chyby dělá
každý. Líbí se mi ale slova francouzského emisara, která v románě Karla Michala
Čest a sláva říká rytíři z Loučky: „Ten, kdo nechce vidět, co se
vidět dá, nemůže být moudrý, rytíři. Nikdy.“
Ing. arch. Jan Rampich
Prihlásiť na odber:
Príspevky (Atom)